Kdesi jste řekla, že napoprvé vás myšlenka na práci v Moulin Rouge šokovala, připadala vám degradující vzhledem k vašim představám o moderním tanci. Jaký umělecký ideál jste v době příchodu do Paříže měla a jak jste na něj byla připravena? Jste z Třince, jaké tam byly možnosti tanečního vzdělání?
V době mého stěhování do Paříže jsem byla doslova hladová po jakékoli zkušenosti se současným tancem. Byla to pro mne jedinečná příležitost načichnout děním z křesla diváka, který je v této metropoli doslova zahlcen více či méně vyjímečnými kusy. Vždy mě zajímalo fyzicky si vyzkoušet rozkládání moderních a klasických technik, se kterými jsem měla možnost setkat se u nás. V Třinci, později v Olomouci, kde jsem studovala a taky v Praze na AMU jsem do sebe denně drilovala klasickou techniku, kterou jsem vždy považovala za základ všeho. Od svých dvanáci let jsem při každé příležitosti dojížděla na semiáře jazzové a moderní techniky s tanečním divadlem Bralen, později také na víkendové semináře, či letní taneční školy v Tanečním centru Praha. Mým snem bylo jet do Paříže, studovat současný tanec, pracovat s nejrůznějšími choreografy. Tehdy jsem ještě netušila, že se mi ho podaří uskutečnit za pomocí mé nijak vysněné kariéry kabaretní tanečnice v Moulin Rouge.
Jaká připravenost se očekává od tanečnice v Moulin Rouge, jak vypadal váš konkurz?
S jakým vybavením tam přicházejí ostatní tanečnice? A jak dlouho tam ty tanečnice vydrží?
Všechny tanečnice mají profesionální taneční vzdělání. Přicházejí z nejrůznějších zemí a většinou podepisují tříměsíční smlouvu. To aby byly neustále motivovány ze sebe dávat všechno a takzvaně „neusnuly na vavřínech“. (I když představení končí denně ve dvě ráno, v Moulin Rouge rozhodně neusnou :-) ). Některé se zraní při prvním kankánu a musí odejít, ty které se vypracují do sólových míst, vydrží i 10 let. Fyzická a psychická odolnost se pozná už na konkurzech, které se pořádají v Paříži, Sydney nebo Londýně. Hodnotí se schopnost rychle si pamatovat danou choreografii, pružnost, osobitost a samozřejmě fyzické proporce těla, které jsou nezbytným dokreslujícím prvkem více, či méně odhalených tradičních kostýmu. Ty pak ve spojení s přesně vypilovaným pohybem dělají ten neopakovatelný Moulin – Rouge celek. (Já říkám k přežití tam byla nutná vytrvalost, odolnost, síla vůle a disciplína. Když přidám ještě víru a trpělivost, tehdy jsem to ještě nevěděla, ale už v Moulinu jsem aplikovala základní definice jógy. :-)
Narazila jste na tanečnici / tanečníka / tanečníky, o nichž by se dalo říci, že se takoví v Moulin Rouge profesně realizují?
Samozřejmě. Takových tam byla většina. Všichni ti mladí Australané a Američané, kteří studovali velmi kvalitní muzikálové školy, uměli dokonale všechno, tancovat, zpívat i hrát a jejich snem bylo, na rozdíl od toho mého, žít v Evropě, v Paříži a pracovat v tom nejprestižnějším kabaretu na světě. Navíc nemuset při tom pracovat někde v restauraci na přivydělanou, jak je to v jejich zemích pravidlem. To jen děvčata z „východní Evropy“ ( jak nám říkali), dvě byly z Bolchoi, měly ten uvědomělý, méně nadšený, někdy trochu arogantní přístup.
Jak vypadá každodenní disciplína, zkoušky, stavba čísel, tréninky, jak se kontroluje a ohodnocuje výkon tanečnic? Byla jste nucena měnit svůj vlastní tréninkový režim, přidat nějaké nové taneční nebo zdravotní vyrovnávající disciplíny?
Každá nová show se nacvičuje pár měsíců. Jednou když se zaběhne, hraje se každý den dvakrát za večer a může trvat i 15 let. Než ji uvidí celý svět. Tréninkový režim každého tanečníka je pak v jeho rukou. „Dělej, jak myslíš, hlavně, aby bylo vše večer na centimetr přesně!“ Když není, je zle. Každý večer je v hledišti rozsvícen jeden stoleček, tam, kde sedí dozor. To vidíme jen my. Diskrétně mezi ostatními návštěvníky, při každém potlesku do vysílačky hlásí rázné připomínky. Samozřejmě je systém vymyšlen tak, aby to bylo slyšet v celém zákulisí. Podle toho, ke kolika nepřesnostem došlo, se pak den na to zkouší či nezkouší, ale vždy se ví, kvůli komu se zkouší. To pak znamená, že nasáváte atmosféru Toulouse Lautreca 12 hodin denně. Přesně pod tou známou střechou s červeným mlýnem je baletní studio, kde se tedy dolaďují dané výstupy, učí se záskoky a pánové tam mají pár posilovacích strojů. Ty dny jsem neměla ráda, vždy mi nabouraly můj vlastní tréninkový, či zkouškový program v rámci projektu, na kterém jsem zrovna pracovala. To jsem pak musela rychle přejet z Bastille, kde jsem chodila do školy nebo zkoušela, na Blanche, obout podpatky a disciplínovaně se zařadit. Děvčata chodí na lekce klasiky, do posiloven, na jógu či plavat. Vše v rámci údržby, aby tělo co nejdéle vydrželo. Po třech letech v Moulin Rouge, jsem už chodila hlavně na tu jógu. Ta srovnává rozbité tělo a posiluje unavenou mysl. :-)
Zdá se, že zkušenost neúměrné námahy a drilu se odrazila i na vašem psychickém stavu. Jak se vyrovnávala s tímto tlakem vaše duše? (To je nahrávka na vaše sny, rozhovořte se o nich, je to relevantní téma, není to jen pro ozdobičku.)
Hned na začátku, kdy mi právě Moulin zařídil víza a já mohla zůstat ve Francii a dělat to, o čem jsem snila, jsem v sobě cítila rozpolcenou osobnost. Přes den zapálená contemporary tanečnice s mindrákem, že si vydělávám na taneční lekce v kabaretu, večer v podpatcích a punčochách, maskující líčidlem modřiny z dopoledního kontaktu, či práce na podlaze jsem musela poslouchat od vedení, jak se mám přestat unavovat zkoužením nesmyslných projektů a dotáhnu to dál. Ty dva taneční světy, umělecký a kabaretní stály vždy proti sobě a já nespokojeně mezi nimi. Přestala jsem s Moulinem a vrhla se jen na umění. Teprve když jsem pak po dvou letech, po operaci obou kyčlí o berlích došla na představení, (protože do té doby jsem měla odpor vystupovat už jen na té metrostanici) a oni mě posadili přesně k tomu rozsvícenému stolečku dozoru, kde jsem věděla, že mě všichni na scéně vidí, poprvé jsem se smířila s mou kariérou kabaretní tanečnice. Bylo to přesně to samé představení, ve kterém jsem znala každý záskok. Napjatě jsem sebou cloumala, jako bych tam byla s němi, podvědomě uhýbala, abychom se do sebe nezachytili těmi obrovskými kostýmy. Ješte dnes mám noční můry, jak padám z těch ohromných schodů, co jsme po nich v zákulisí s naběhlými lýtky 24 krát za představení běhali do šaten a ničím při tom kostým za 1500 eur. Nebo že z nich padá někdo jiný, láme si nohu, a já tak na poslední chvíli musím změnit místo na scéně a nestíhám to doběhnout na druhou stranu jeviště. Častý je také sen, že opět zatrhávám zip u nejdražších bot a nestíhám si je vyměnit, protože mi zbývají jen dvě osmičky a mám být na scéně. Nejhorší jsou ovšem dva zakládající se na realitě, co se mi vrací nejčastěji. Permanentní strach, že se někomu na scéně roztrhnou korálky a my na nich všichni padáme a lámeme si, co se dá, druhý je úplně reálný pocit, jak se vznáším spolu s finálovým schodištěm, do kterého se mi zachytilo růžové Moulin – Rougeovské peří. Hrozný trapas. Když se pak ráno oroseně budím, říkám si, že být součástí toho baráku, co je stejně starý jako Eifelka na mě zanechalo přece jen silné stopy... ať jsem chtěla, či nechtěla.