Aneb autentický popis Jany Macalíkové na její cestě za snem a výzvou stát se Bikram jóga lektorem.
Rozhodnutí odjet na devět týdnů na „Bikram yoga teacher training“ nebylo jednoduché. Jednak jde o finančně náročnou záležitost a jednak – pominu-li finance – vyvstane spousta dalších otázek: Co moji staří rodiče, zvládnou to beze mě? Co můj vztah, nezmění se za více než dva měsíce? A co já? Jsem schopná odcvičit 11 lekcí Bikram jógy týdně, 99 lekcí za devět týdnů? Zvládnu být víc než dva měsíce bez soukromí? Bylo nade všechno jasné, že půjde o období náročné fyzicky i psychicky.
Hodně pochybností bylo na všech stranách, ale v mé hlavě rezonovalo, že chci jet. Když to zvládli ostatní, zvládnu to i já. Bikram a jeho tým poprvé (a zřejmě naposled) zorganizovali trénink učitelů v Evropě, to bylo velké plus a velká výzva. Rozhodla nejen intuice, ale nakonec i příznivá konstelace všeho ostatního, podpora rodiny, podpora ostatních lektorů z Prahy. 30. dubna 2019 jsem odletěla z Prahy do Fuente Alamo, města duchů, jak jsme to místo později nazvali. Opuštěné městečko, jehož centrem bylo obří moderní golfové hřiště a hotel s krásným bazénem. Naše útočiště na následujících 63 dní.
Všichni jsme na něj s napětím čekali. Bikram Choudhury. Pětasedmdesátiletý hubený šlachovitý muž s nabarvenými černými vlasy vyčesanými do typického drdůlku s čelenkou svižně vyskočil na podium. „Welcome in Bikram yoga torture chambre!“ uvítal nás s lehce zastřeným hlasem. „Let´s start Pranayama breathing, deep breathing. Good for your lungs and respiratory system,“ začal bez jakýcholiv okolků a čtyři desítky „studentů“ stály v pozoru s malou dušičkou v těle. „Ten člověk to cvičení z Tebe dostane,“ říkala mi před odjezdem Jana Veri, na kterou jsem si v Bikramových lekcích často vzpomněla. Měla pravdu.
V životě jsem neviděla nikoho, kdo by měl takovou energii a takové charisma, jako má Bikram. Text k jednotlivým ásanám, který už desítky let odříkává stejně, prokládá stále stejnými vtipy i životními moudry v dokonalé symbióze. S nadšením, jako by to říkal poprvé. Člověka to pokaždé baví, a přestože jeho lekce nikdy netrvají míň než dvě hodiny, cvičí, aby ho Bikram viděl a pochválil, nebo aby ho Bikram neviděl a nevynadal mu (Bikram ale vidí všechno a všechny, zvlášť ty, co se marně snaží schovat se a ulívat se).
„What are you doing, you chicken shit? Lock the fucking knee! Are you pussy or Bengal tiger?“ Chtěla jsem si všechny ty jeho hlášky, které nás nervovaly i nesmírně bavily zároveň, zapamatovat a pak je všem vyprávět. Ale pochopí to ostatní? Tenhle svět skrytý minimálně půl hodiny cesty od civilizace, bude vytržený z kontextu působit dost divně. To mi bylo jasné od začátku a bylo mi to vcelku líto. Bikrama prostě nejde jednoduše popsat. Bikrama musíte zažít. Neviděla jsem nikdy nikoho, kdo by tak moc miloval lidi bez rozdílů, jak miluje on. A zároveň nepopírá, že stejně tak miluje sám sebe. Je přísný, protože jedině tak přiměje ostatní k tomu, aby se pohnuli, aby překonali svoji lenost, aby ze sebe dostali maximum, aby uzdravili nebo aspoň zlepšili svá těla, své duše, aby zkvalitnili svůj život. „Healthy spine, happy life“, „Do you want to suffer 90 minutes or 90 years?“, „Am I selling a cheesecake? No, Im selling pain!“ křičí na nás angličtinou s indickým přízvukem a vrhá na nás vražedné pohledy. Peskuje vždycky tvrdě, ale spravedlivě („Do you have a husband? No? Thanks God, it would be poor man!“). A za pár minut vás vždycky zase pochválí („Now it was very good, sweet heart, now you can have a husband…“).
Bikram je rozený bavič. Hravě vaši pozornost udrží po celou lekci. Dvě až tři hodiny cvičení, oprav. Některé vyzve k tomu, aby svou pozici předvedli ostatním, protože ji dělají dobře, někteří ji zase musí ukázat, protože ji dělají jako „stupid lazy chicken shit“. Přitom si pije vychlazenou kolu a občas zpívá. Krásně čistě zpívá své písničky, které mají možná až moc jednoduché texty o lásce, o životě, ale na konci lekce v „torture chamber“ jsou vám texty ukradené, dokonce se vám líbí a začnete je časem zpívat taky. Nejeden student si poplakal, ale všichni do jednoho jsme se bavili. A vydali ze sebe všechno.
Bez rozdílů jsme žili v iluzi: za devět týdnů přijedeme o pár kilo lehčí, dokonale flexibilní, hravě zvládneme všechny polohy. Omyl! Kolikrát v průběhu jedné lekce zvednete jen ruce? Kolikrát se za pomocí dlaní a loktů přetočíte? Kolikrát pokrčíte kolena, napnete a protáhnete svaly? Ha! Význam sloves „push, pull, stretch, kick, bend, contract“ se fyzicky projevil po několika dnech: člověk jako by dostal jiné tělo. Bolavé jako po pádu, ztuhlé.
Kromě toho, že jsem už v prvním týdnu chytala křeče na místech, kde jsem v životě křeče neměla, brzy mi ztuhly ruce, kolena, šíje. „Elbows up“ při dýchání v ranních lekcích – to bylo utrpení. Říkalo se, že pátý týden je kritický a všichni jsme ho s obavou vyhlíželi. Ano.
V pátém týdnu začalo být některým špatně od žaludku z vyčerpání, utíkali z vyhřátého hot roomu na toaletu, bledí polehávali v předsálí na studené podlaze. A pak... už to bylo jen horší.
Nemůžu říct, že by šlo o nezdravou bolest, ale rozhodně to nebylo nic příjemného. Dvě lekce za den někteří občas cvičí. Ale na tomhle tréninku nemáte zrovna čas na relaxaci. Dialog, který se jako budoucí lektor musíte slovo od slova naučit, není z počátku tak jednoduché nastudovat. Takže se přes den učíte, posloucháte přednášky od Bikrama o filozofii jógy, o životě, od mexického lékaře o anatomii těla, v deset večer pak začínaly zkoušky z Dialogu. Zkoušený říká text a tři ostatní jsou studenti, kteří podle něj cvičí (ne naplno, ale opět cvičí). Výuka probíhala zpočátku minimálně do půlnoci, ale od šestého týdne až do konce jsme šli málokdy spát před třetí hodinou ráno. A v osm ráno zápis, 8:30 cvičení. To se vám fakt chce. Nedostatek spánku, dlouhé sezení na nekvalitních židlích, to všechno se projeví.
Někteří přibrali na váze – jednak jim tělo zadrželo vodu anebo přibrali svalovou hmotu. Někteří zhubli, hlavně ti, pro které byl teacher training (se striktním zákazem alkoholu a cigaret) velkou změnou jejich životního stylu. Nebyly tam jen samé baletky a atleti, jak jsem si naivně myslela. Věkový průměr cca 40 let, mnozí se přiznali nejen k pití alkoholu, ale i braní drog. Díky Bikram yoze svou závislost zvládli, respektive uznali, že je lepší být závislý právě na cvičení v horku než na omamných látkách. Tahle skupinka na váze shazovala. Záměrné držení redukční diety bylo ale zakázané, přísun energie byl díky enormnímu výdeji nutný.
Ranní lekce nevedl Bikram nikdy. Střídaly se zde desítky učitelů, kteří se na každý „Bikram yoga teacher training“ sjíždí doslova ze všech koutů světa, aby si dobili baterky a načerpali Bikramovu nenahraditelnou energii. Bylo fajn vidět, jak různí lidé různě učí stejnou věc. A bylo to inspirativní.
“I am the only one, never try to be like me, it would be awkward, ridiculous,” upozorňoval nás Bikram. Zbytečně. On je opravdu nenahraditelný, nenapodobitelný, a přestože člověk nikdy nemá říkat nikdy, pochybuju o tom, že v životě někoho takového ještě potkám.
Co se týká mě, nevolnost jsem necítila. Jen mě začalo v osmém týdnu zaléhat v uších, ale to se asi není co divit, když člověk vypil osm až devět litrů vody denně. Navíc mě vybrali do tzv. Demo týmu, který při závěrečném ceremoniálu předvádí komentovanou ukázku všech ásan Bikram yogy. Což je sice pocta, ale znamená to navíc tréninky po ranní i večerní lekci. Opravdu vyčerpávající sedmý, osmý a devátý týden. Byli jsme rádi za necelou hodinku, která zbyla na jídlo podávané dvakrát denně.
Měsíc po návratu mám ještě ztuhlá kolena, ostatní bolest svalstva postupně odezněla. Vnímám zkoumavé pohledy některých lidí, jestli jsem zhubla nebo ne. Ne, váha je stále stejná, ale svalů mám rozhodně víc. Ale o to tady opravdu nešlo. Šlo především o informace o józe, podložené vědeckými výsledky i mnohaletými zkušenostmi. Kéž bych je uměla předat ostatním tak, aby přestali mít výmluvy (nejsem flexibilní, jsem moc flexibilní, nemám rád horko, jsem tlustá, stará nebudu nikde v plavkách, nevydržím 90 minut potichu) a přišli to zkusit. Těch benefitů, které těchto 26 cviků má, je tolik! Já vím, je to náročné, ale ten nepopsatelný pocit potom za to stojí.
Teď s odstupem času mi to všechno připadá neskutečně vzdálené. Lidi z celého světa, kteří se navzájem podporují, dodávají si sílu, chválí se. A budou o sobě vědět navždycky, ať už jsou odkudkoliv, protože spolu zažili něco mimořádného.
Vždycky, když už nám bylo nejhůř, se stalo něco, co nám dalo další energii. „Bikram yoga teacher training“ je taková uzavřená bublina, ve které člověk zjistí, že má o dost víc síly, než si myslí. A že rozhodně není žádný „chicken shit“.
Díky Bikramovi za tuto životní lekci…
