Ránu a né jednu dostala Michaela Šimčíková v životě několikrát. Prošla si domácím násilím, strávila několik měsíců s popáleninami v nemocnici, bojovala s dceřinou anorexií, padla na finanční dno. Vždy se ale opět postavila na vlastní nohy.
Bikram jóga jí dnes pomáhá, jak sama říká, v těžkých chvílích má na ní blahodárný účinek. Michaely příběh začíná, trochu nezvykle, v Jižní Africe
Jak jste se ocitla právě v Jižní Africe?
Mí rodiče tam utekli v roce 1968 a my se sestrou jsme se tam pak narodily. Je to první důležitý milník v mém životě. Považuji to za věc, která mě bude navždy ovlivňovat. Energeticky inklinuji spíše k zemím, kde je slunce, oceán a radost.
Jak dlouho jste tam žili?
Až do roku 1975, kdy se rodiče rozhodli vrátit zpět. Určitě si dokážete představit, jak náš život během normalizace vypadal. Prožili jsme do roku 1989 trochu náročnější období. Úderem 1991 mi byla nabídnuta pozice pedagožky a odučila jsem jeden rok na ZŠ. Nicméně jak už to tak bývá, do cesty přišla láska a já se zamilovala do cizince a během krátké doby se za ním odstěhovala do Itálie. Ačkoliv jsem vystudovaný pedagog, byla mi nabídnuta cesta byznysu v technickém odvětví, která vedle nejen do italských velkoměst, ale především do zemí 3. světa, což mě velmi lákalo. Vůbec jsem nevěděla, co mě na této cestě bude čekat, ale vrhla jsem se do toho po hlavě a tak začal můj život.
Život v Itálii? Co všechno Vám přinesl?
Italštinu jsem se učila za pochodu. A začaly mě lákat spíše země Třetího světa, jako jsou Kamerun, Gabon či Indie, kam jsem pak nějakou dobu létala i pracovně. Pak jsem se ale rozhodla vrátit do Čech. Pracovala jsem pro italskou společnost jako zastupitelka stavebních firem. Aby toho nebylo málo, otevřela jsem si vlastní butik s botami na míru, který se nacházel v Dušní. Obchod jsem provozovala se svojí druhou italskou láskou. Vlastnil leteckou společnost, takže jsem se dostala do různých míst a poznala nové lidi z jiné vrstvy, jako je papež, Fidel Castro a jiní. Pak ale skončila láska a s ní i business a já se vrátila do Jižní Afriky. Odjela jsem do Kapského Města, kde chvíli studovala a vymýšlela, co bude dál.
A co bylo dál?
Zažila jsem zde spoustu dobrodružství a procestovala téměř celý jih Afriky. V Okavangu v Botswaně jsem si ošklivě zlomila nohu a musela jet domů. V Čechách mi ji vyšetřovali v nemocnici, kde jsem poznala svého budoucího muže. Vzali jsme se a máme 2 dcery.
To zní jako happy end. Ale bohužel nebyl, že?
Vztah s manželem nedopadl dobře a my se rozvedli. I přesto, že si myslím, že jsem velmi silná osobnost, jsem dovolila domácí násilí. Zažívala jsem ho pět let. Jak fyzické, tak psychické. Až po hospitalizaci a větších zraněních jsem pochopila, že touto cestou nepůjdu. Hodně mě to posílilo, musela jsem překonat svůj strach. Spoustu žen strachem z toho, vychovávat dítě sama, tohle snáší. Byla to pro mne velká životní zkouška.
Chtělo to jistě velkou odvahu a sílu jít dál. Tím ale rány osudu Vašeho života neskončily, že?
Neskončily. V lednu roku 2017 dcery nechtěně zapálily vánoční strom. Já se rozhodla hasit a strávila jsem čtvrt roku na popáleninovém centru. Dva měsíce jsem byla v nemocnici a musela chodit na převazy a transplantace. Velmi mi pomohli přátelé. Já na nich byla závislá. Nemohla jsem chodit, nemohla hýbat rukama a za každou pomoc byla vděčná.
Kde byly vaše dcery a kolik jim bylo tou dobou let?
Dcerám bylo dvanáct a třináct let a v tu dobu si je vzala moje sestra. Naše dvě kočky putovaly k další rodině a hodně nám pomohli sousedé, kteří zařídili likvidaci bytu. Po této události mě ještě zažalovali, protože jsem údajně nedávala 7 vteřin pozor na děti. Přežít nemocnici bylo nesmírně těžké. Hlava funguje, ale tělo ne. Neměly jsme nic a neměly jsme kam jít. Udělala se na mě celosvětová sbírka. Lidé, které jsem ve světě potkala ihned reagovali.
V tu chvíli jsem byla závislá na druhých a také jsem se naučila říct si o pomoc. Doteď se to učím. Když nemůžu, nebo nemám, tak to řeknu.
Už teď by Vaše vyprávění vydalo na román. Osud Vám ale připravil další překážky. Kde jste našla sílu to zvládnout?
Bylo to velmi náročné období. Přišlo onemocnění jedné z mých dcer anorexií a do toho dorazilo soudní vyrozumění o tom, že máme uhradit škody po požáru, téměř půl miliónu korun. To mě uvedlo opět do obrovského stresu. V té době mi začala do života vstupovat Bikram jóga. Dcera se nakonec vyléčila a po půl roce jsem i pojistku vyřešila.
Nebylo to pro vás fyzicky náročné, chodit na lekce jógy, po tom všem?
Vůbec ne, bylo to krásné. S Bikram jógou jsem se téměř odnaučila pít alkohol. Nezvládla bych další den lekci. Obrovsky cvičím vůli, už jen vstát ráno ve čtyři třicet je úspěch.
Utíkají vám myšlenky během cvičení?
Ano, někdy. Poslední dobou se mi to párkrát stalo, když třeba přišel soudní dopis. Líbí se mi, že cvičím se svou dcerou. Hodně nás to spojuje. Bikram mi vždy v těžkých chvílích pomůže a má pro mne blahodárný účinek. Prostě bez Bikram jógy už nedám ani ránu.
Míšo děkujeme za to, že jste Váš úžasný příběh s námi sdílela a přejeme už jen slunnější dny ;)
Vaše Bikram Yoga Prague